„V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli. … A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka „Píseň o vysvobození Srbska“, v které se Alexandr I. jmenuje velikým slovanským cárem a která se končí tím, že ´celá rusko-slovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva´. Ve zvláštním poznamenání praví se tam: ´Sestry tyto jsou: Polsko, Prusko, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilyrie čili Tyrol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmácie, Dubrovnik, Černá Hora, Albánie, Nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy slovanského původu.´ Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!! … dosvědčiti … mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů a Ilyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Čechové jsme, a Čechové zůstati hodláme navždy a nechceme se státi ani Maďary, ani Němci, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nemáme-li je dokonce nenáviděti.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 1846